Červenec 2013

F U

29. července 2013 v 12:39 My dear diary
...
Někdy si vážně říkám, že hladovění je ta nejlepší cesta.
Dělám to asi ze zoufalství nebo tak něco.
Už nvm jak dál.
Máma i táta ... škoda mluvit..
Přítel? haha..
Kámoši? jenom pokrtectví...

Už vážně nevím.
Třeba se mi podaří vyhladověd.
Třeba toho špatnýho je vážně víc než dobrýho.
Třebaa..

Cause I've lost my mind

23. července 2013 v 22:19 My dear diary
Můj milý deníčku, začínám se chovat jako cvok a nejhorší na tom je, že si to asi uvědomuju. Anyway..
Jak dlouho že e to snažim hubnout? Jo, asi 3 měsíce.. A co jsem dneska zjistila?
Že jsem pořád uplně stejně tlustá. A nemužu to rozdejchat, nemužu takhle žít. Nesnášim to. Ty boky, stehna, břicho.
Haha, dělala jsem si z toho srandu, ale už to přestalo bejt vtipný.
Budu hladovět a je mi to fuk.
A je mi fuk co se se mnou stane.
Nemusíte mi nadávat
Prostě to chci.
Už od blbejch 13 chci bejt hubená. Možná už e po pěti letech na čase že..
A nechci bejt hubená.
Chci bejt vyhublá.
Chci mít vidět kosti.
Chci se cejtit pod kontrolou.
Chci aby všichni viděli, že to dokážu.
Od zejtra si budu psát jídeláky. Nvm jestli sem.. Ale budu.
Už žádný výmluvy, prasnice.
Je na čase začít něco dělat. !!!

Možná..

16. července 2013 v 17:57 My dear diary
Možná jenom moc přemejšlim.
S Radimem jsme spolu rok.
A byl to více či méňě pěkne rok.
Jsem s ním vlastně šťastná.

Jenomže pak jsem šla jednou do práce a měla směnu s Pavlem.
A kdo je Pavel?
Hm...
Nevím, jestli to chci vubec psát, protože až to napíšu, přiznám sama sobě, že to tak je.
Pavel je asi docela obyčejnej kluk.
Je o rok starší než Radim a pracovala jsem s ním podruhý.
Víte co? Snad poprve jsem se nemusela nutit v práci do úměvu, protože na něj jsem e usmívala ráda.
Možná až moc. Třeba to byl jenom můj pocit.. a třeba ne. Ale celou směnu se mi podlamovali kolena a ten pocit byl, že to mezi náma vážně jiskří.
Byl vážně hodnej a milej.
A po práci chtěl jít popít.
A mě bylo uplně jasný, že nemít Radima, hned bych šla, opili bychom se a kdoví jak by to dopadlo. Ale já nešla.
Ne, tohle nechci.
Chci svýho Radima... Ale stejně furt myslim i na Pavla. To přejde.. musí..
Jenom mi to tak došlo.
Je mi 18 a už jsem si vysnila vojí budoucnost s Radimem. Není to ale moc brzo?
Obča si říkám, že tohle ještě někdy prožiju. Flirt, úměvy, komplimenty atd.. s někým jiným.
A teď mi dochází, co když je to vážně napořád? A co když nevím, jestli to tak chci a jsem na to připravená?
Co když jsem na tohle prostě moc mladá?
A co když mi Pavel v hlavě zůstane?